Návrat

Skřípění brzd protrhlo noční tmu. Vlak, co pamatoval snad ještě starýho císaře Josefa pomalu zastavil na malým nádraží, který na tom s tou historií asi nebylo o moc líp. Chvíli stál a z lokomotivy nestoupala pára jen proto, že časy parních lokomotiv už byly dávnou minulostí. Vlak tady stavěl snad jen z principu, nikdo z lidí co na týhle trati sloužili nepamatoval, že by tu snad někdy někdo nastoupil nebo vystoupil. Občas tu zahlídli jenom pár špinavejch dětí z nepříliš vzdálený cikánský čtvrti, která už sama o sobě byla dostatečným důvodem, aby se tu dlouho nikdo nezdržoval. A přesto najednou se od dveří starýho omlácenýho vagónu odlepila postava. Lokomotiva zapískala a vlak pomalu mizel za zatáčkou.

Vystoupil do tmy a sledoval zadní světla vlaku, jak mizí mezi umírajícím lesíkem borovic. Pak se pomalu rozhlíd. Ze tří lamp co si pamatoval se teď snažila zaplašit tmu jenom jediná. Slabá žárovka pověšená na zkrouceným drátě, nic víc. Ostatní si asi vzaly do parády praky místní omladiny.

Pomalu se vydal známou cestou, postupoval z kopce, pod nímž zářilo město. Chvíli rovně, potom doprava, po sto metrech na křižovatce doleva a pořád rovně… jako tehdy. Stanul před podloubím, ještě pár kroků, a jsem tady. Pod podloubím byla tma. Ale i v mizerným světle z něčeho, čemu se tady odjakživa říkalo náměstí byl pořád ještě čitelnej nápis nade dveřma. “U Kováře”.

Vzal za kliku. Se skřípěním se pohnula, ale dveře se neotevřely. Otřel prach, jenž mu ulpěl na ruce a rozhlídnul se kolem. Byla to vlastně tatáž periferie Města, jen po těch letech trochu špinavější, šedivější a cizí. Jen hodiny na věži radnice, nebo co to bylo za budovu začaly odbíjet jedenáct. Vyšel doprostřed náměstí a ještě lépe se rozhlídnul kolem. Sem tam se někde v okně svítilo, sem tam se objevila modravá záře televizní obrazovky.

“Čau, prosimtě neměl bys cígo”. První živá bytost, kterou tady potkal. Skoro automaticky šáhnul do kapsy a vytáh pokroucenou startku s filtrem. “Dík” zahuhlalo to něco. Jestli hledáš hospodu, tak támhle za rohem zahni do prava a potom dokopce, tam už to uvidíš”. Kývnutím hlavy poděkoval. “Poslyš, nevíš proč je dneska U Kováře zavřeno?” “ U Kováře? Tam už je to zavřený aspoň takový tři roky, hele ty asi nejseš vodsaď, he?” Zahodil vajgla a nastavil ruku, jako že si dá další.

“Jsem a nejsem, to by bylo na dlouhý vyprávění. Tumáš cigáro. Jak’s to říkal? Doprava a nahoru?” “Jo přesně tak. Eště maj votevříno. Tak čau”.

Vyšel do kopečka a zastavil se před omlácenou hospodou. Proč se jmenovala pod lípou, to asi nikdo nevěděl, široko daleko nebyl ani pařez, natož lípa. Uvnitř se svítilo. Vstoupil do chodby a došel ke dveřím do lokálu. Otevřel a vstoupil do místnosti. Klasická stará čtyřka, žlutý záclony na oknech, ještě žlutější stěny, stoly a na nich špinavý ubrusy.

Hospoda byla narvaná. Na první pohled nepoznával nikoho známýho. Teprve po chvilce je našel. Seděli v koutě u dvou sraženejch stolů. Pomalu zamířil tím směrem. “Nazdar mrtvolo, už jsme mysleli, že se neukážeš. Nemoh’s to najít?” Všichni vypadají skoro stejně jako tehdy, jen o něco starší. “Trochu jsem bloudil, hledal jsem vás u Kováře.” “Jo kovář, tam je to už dva roky zavřený a asi už zůstane. Toho člověka, co to měl naposled zabásli a nikdo jinej to tam dělat nechce.” “Myslíš Frantu?” “Ale kdepak. Frantu srazil infarkt, asi měsíc po tom, co jsi odešel. Pak to tu měl takovej mladej kluk, s holkou. Holka mu utekla, začal kšeftovat s autama a kdovíco dalšího a najednou ho vodvezli přímo z lokálu. Stačil akorát vyházet lidi. Sedí už třetí rok.”

Výčepák prinesl další věnec piv. “Dej nám dokola malýho prcka. Na starý kamarády.”

“Tady je to pořád stejný. Scházíme se tu skoro každou středu, jako vždycky. Ale už to za moc nestojí. A co tě vůbec přivedlo z tý dálky? Naposledy jsi psal, že máš hezkou ženu, čekáte druhý dítě, firma se ti daří…”

Minulost. Minulost před kterou dva roky utíkal. Když tehdy nachytal svou ženu s tím frajírkem. Když praštil dveřma a odešel do první hospody. Než se vzpamatoval, firma zkrachovala, žena rozprodala majetek, rozvedla se, vdala se… Zbylo jen těch pár tisíc dolarů na kontě. Koupil motorku a jezdil nazdařbůh, kam ho napadlo. Nakonec zatoužil podívat se tam kde vyrůstal. Hodí se sem ještě? Znají vůbec společnou řeč? Je to dlouho. Má jim to vyprávět? Zajímá je to vůbec?

“Jo kamarádi, časy se mění. Firma v hajzlu, žena i s dětma taky, tak co tam? Byl jsem mladej, nadšenej a blbej.”

Řeči se točí, čárky se už pomalu nevejdou na lístek….

Je dávno po půlnoci. Poslední hosti odcházejí. Hospodskej pomalu dává židle na stůl. “Tak pánové, pro dnešek končíme”...

Prosinec 1998