Odešla. Do ticha prázdnýho bytu pomalu doznělo bouchnutí dveří a slova "Dík, bylo to fajn, ale už mě nehledej. Ahoj." Smutně se podíval na poloprázdnou lahev Sklepmistra na stolku. "Tahle byla aspoň upřímná." Už když odcházeli z tý zapadlý hospody někde na periferii divnýho mrtvýho města bylo jasný o co jde. Přisedla si k jeho stolu a jestli by jí nekoupil pivo. Proč ne, poslední dobou dal mnohem víc, než aby ho to nějak vytrhlo. A byl rád, že si k němu někdo tady v tom zaplivaným koutě světa vůbec přisedne. Už třetí den zapíjel tu, co odešla a teď si teprve uvědomil, že je to vlastně nesmysl.
"Na co myslíš", zeptala se, "Vypadáš nějak zamilovaně." "Ale kdež", odpověděl tiše, "ale o tom nemá cenu teď nic vykládat." Výčepní postavil na stůl další dvě piva. "A ještě dva Bechery, dík Franto."
"Docela hezká holka", pomyslel si v duchu, "kdepak se asi bere v tohle zatraceným městě.Ale co, i tahle bohem zapomenutá díra mi vlastně pomohla."
"Tak na zdraví, ať nám to tu nezteplá." "Na tvoje." Kopla do sebe Bechera a podívala se mu do očí. Na tichý studený město se snášela noční tma. Vzpomněl si jak tři dni zpátky bouchnul dveřma, sednul na vlak a jel, kamkoliv, jenom hodně daleko. A vystoupil tady ...
"Ne, nejsem zamilovanej, utekla mi, to se stává. Bylo to fajn, bylo, ale všechno má svůj konec. Vyprávěla něco o upřímnosti a pak do telefonu říkala nemám čas, bodejť by měla. Dozvědět jsem se to musel až náhodou. Ten kamarád, co mi to vyprávěl, nevěděl o mě a o ní. Prostě to jenom tak povídal, jako zajímavost. Tak jsem ho pozval na panáka. A nezůstalo jen u jednoho. Domů mě odvedli kamarádi ..."
"Ahoj lidi, měli byste tady volnýho fleka ?" dva kluci s kytarou, tak dvacet, jednadvacet. "Proč ne, stejně je to tady jak u mrtvoly, vemte židli." Taky pro ní psal písničky, nikdy už je ale nestihnul zahrát. Možná je to dobře, možná ne. Výčepní Franta postavil na stůl čtyři piva. Tak něco hrajem, né ? "Patnáct si jich sedlo na mrtvého bednu, johohó... Byly krásný naše plány, byla jsi můj celej svět..." Písničky a piva jdou jedno za druhým. "Franto, čtyry rumy." "Na mouchy, ty serou na všechno..." Jak je to dlouho, kdy seděl s kamarádama v hospodě a jen tak si zpívali... A nějaká holka z lokálu se mu opírala o rameno a říkala "zahraj mi tu svojí"
"Člověče, tobě snad utekla stará," povídá ten blonďák naproti "nic si z toho nedělej, vona si nabije hubu někde sama." Stará... Nikdy to neřek a nikdy to ani tak nemyslel. Prostě jen trochu víc než jenom kamarádka. Bylo to fajn, bylo..." Zahraj nám taky něco, Jirko, puč mu to pádlo !" "Kluci neblbněte, dyť já nic pořádnýho neumim." "Nekecej a hraj." "no dobře, no ... Černý oči za záclonou, z cigaret dým... lidé se loučí v kavárnách, maj toho všeho právě dost, do duše padá černej prach, a s ním přichází šedá lhostejnost..." "Dobrý vole, eště ňákou. A dáme si štyry rumy." "Zatímco s jiným večer usínáš, já do nejbližší knajpy jdu hrát mariáš, o tvou černou hříšnou duši budu hrát, společně s ďáblem se tiše budu smát..."
"Hele vole, Slávie nemá šanci, vole, Sparta vole jí rozseká vole...," ozývá se od vedlejšího stolu. Naproti spí chlápek s čelem opřeným o popelník a někdo cpe už aspoň pátou stovku do automatu. Hodiny na zdi ukazujou asi tak jedenáct...
Odešli, jako se objevili. Jenom ta holka u stolu zůstala. "Tak panstvo, platíme, dohromady, nebo zvlášť ?" "Co je Franto, takhle brzo ?" "Hele šetři trochu, chodíš sem každej den chlastat, já se ti divim, že ti to stojí za to. A jestli to děláš kvůli ženský, tak jseš vůl. Stodvacetosumpadesát." "Stotřicet."
Objal kolem ramen tu holku, co tu s ním seděla celej večer. Odcházeli a hospodskej Franta stavěl židle na stůl. "Vyprávěj m něco o ní." "Co k tomu povídat, je to pryč, škoda. Byla docela fajn, i když jsme si možná trochu nerozuměli. Těžko říct, kde se stala chyba. Hele, já bych to nechal, to není dobrý téma." "Dobře, já vím." Vzala ho za ruku, procházeli tmavou ulicí, kde pár fakanů ze sídliště vymlátilo skoro všechny lampy. Měsíc shora jako by se na to díval, padala mlha. "Víš, nemám dneska v noci kde spát." "Z toho si nic nedělej, můžeš jít ke mně." Půjčenej byt od kamaráda, než se vrátí z Francie. Pár obrazů na stěnách, fotka bejvalý manželky, kterou na křižovatce zabilo auto s nevěstou. V ledničce zapomenutý dvě flašky Sklepmistra, třeba se budou ještě hodit. "Stejně jsem teď sám jako ten kůl v plotě. A ona je už možná taky sama, kamarádi si pohráli a šli zase o dům dál, co já vím." Vzpomínka na taneční zábavu, na tu veselou a možná i smutnou... "Třeba by se k tobě chtěla vrátit, jenom teď neví, jak ti to říct..." "Těžko, a i kdyby, já s tím stejně nic neudělám, nakonec bych byl tak za vola." První flaška už dávno vzala za svý, řeči se točí... "Víš co, pojď ke mně pod peřinu, bude nám fajn..."
Do ticha prázdnýho bytu, půjčenýho od kamaráda doznělo bouchnutí dveří. Pomalu sahnul po lahvi na stole. Venku začalo svítat. Když vyšlo slunce, vypadnul z domu a na nádraží koupil zpáteční lístek.
Tak tohle je ode mě, už ani nevím kdy jsem to psal, tuším že někdy v září 97. To je zatím ode mě všechno, někdy snad přidám něco dalšího.